.
.
.
.
.



Rakovina - zákeřná nemoc - ničitelka :'-(

19. prosince 2009 v 1:28 | Labanda |  Labandas věci
Rakovina zhoubná nemoc pohledem zůčasněné osoby, přihlížející, jak osoba její blízká ta nejbližší trpí a pamalu jí ta nemoc ničí. Jenže ničí i nás v tom okolí, vidět někoho kdo vám dal život v takovémhle stavu a slyšet ten nehorázný kašel. A pak když se odmlčí na delší dobu a neslyšíte nic najednou vám prolítne hlavou to nejhorší a se svírajícím se hrdlem a šíleně bušícím srdcem jdete zkontrolovat stav situace. Jaj, to je potom ale úleva, když jen plašíte. Ale v hlavě pořád máte to vědomí, že jednou plašit jen nebudete a ten den přijde. Kord, když doktoři moc šancí nedávají. Proč to raději nejste vy sami, si kolikrát říkáte, nebo během posledních 5 let ztratíte tolik blízkých, že nemáte pak moc chut bojovat dál. Nemám strach ze smrti, ani z toho dne, kdy si pro mě přijde. Mám jen šílený strach, že přijde a vezme mi blízkou osobu a tu bolest uvnitř potom nezvládnu. Já se bojím smrti, jen, že mi vezme všechny kolem dřív, jak mě! Nesnesitelná představa, hlavně, když víte, že se něco děje a všichni kolem mlčí a jen vám maminka neustále neobvykle opakuje, že vás miluje. Opravdu neobvyklé a zvláštní. Snad když ted tělo potřebuje ten šok po té alternativní léčbě, (Nebo první pacient co netrpí vyrážky a ani průjmy to je divné pro lékaře. Jen hodně spánku a rychle se unavující organismus.) zabere alespon na chvíli chemoterapie (dávka šoku, jak to pojmenoval lékař) Když budu tady chrlit lékařské výrazy, stejně nikdo nebude přesně vědět, o čem je řeč! Jen maminka si přečetla ceduli Onkologie a nikdo jí už nemohl vyprávět pohádky o tom, že to nic není. Jen prohlásila: "A kurva!" Poprvé kdy jsem maminku slyšela v klidu říct takové sprposté slovo. Jak jí taky chtěli děti namluvit, že to nic není, když jí umřela maminka (babička) na rakovinu slinivky, i když lékaři jí dávali půl roku života a žila ještě 3 roky a umřela na selhání srdíčka a mamince v náruči :'( Jak hrozná představa :( Svírat v náruči ženu, co naposledy vydechne a dala vám život. Hrozná zkušenost asi čeká i mě nebo mou sestru, ale i když se třeba scvoknu, chci s ní být, nechci aby odcházela sama, i když jí na druhém břehu čeká spoustu lidí co jí milují a ona miluje je. Asi 3 roky na to pohřbí manžela, selhání nervů (mozková mrtvice) a za další 2 roky na to, pohřbí svou mladší sestru na nemoc stejné diagnozy, Rakovina plic. Myslím si, že nikdo už té ženě nemůže namlouvat nic jiného, když vidí ceduli a na ní název, který jí doprovází asi posledních 5 let. A čeká to i nás děti? No plíce mě často bolí, ale na plicním konstatovali, že je vše v naprostým pořádku. I když občas vychrchlám krev, ale to může být jen utržená žilka, teta na to také trpí, tak polykáme Ascorutin. A je mi fuk jestli mám taky "raka" a jestli jo, tak co? Stejně tam jednou budeme muset všichni. Jen at nikdo netrpí kolem, co se děje se mnou je mi i trochem fuk. Děti zatím nemám, krom Lady (i když ta by se trápila ze všech asi nejvíc, je mým baby). Jen málokdo se vžije do člověka, do jeho myšlení a hlavě s vědomím, že moc času už nemá. Co se to jen v tom člověku odehrává, já vím co se v mamince odehrává, zvládneme to my děti tady vůbec bez ní? Co se bude dít, až na to tady nebude moct pořádně dohlédnout? A hlavně ta nejmladší to střevo co málokdy něco obstojí a zvládne, vždyt se neumí postarat sama o sebe natož sama i o dům? Vím, že s otázkou kam půjde její duše se netrápí. Vím, že ví jednu podstatnou věc a ta jí dost uklidnuje. "Její bratr (strejda) se smrti nebojí, nebo už tam byl a nechtělo se mu zpět takoví klid a harmonie!" A není jediný, kdo to říká a byl tam za tím břehem. Proto se nebojim ani já. Vím, že ona to ví taky, že moc času nemá, jde o dny, týdny, měsíce a snad i bůh dá roky (teta s tou diagnozou žila taky zhruba rok a únor se blíží, rok léčení a nesnesitelných dávek chemie), ale stejně vám nepomůžou, když tělo nechce a to se to tak krásně zlepšilo, a najednou bum, jestli stres a starosti o syny. Hlavně toho mladšího, dost nemocnýho, bez své dávky inzulínu, nepřežije a ani ho už nikdo z diabetes nevyléčí, možná zázrak, jestli existuje. A vědomí, že tenhle syn nemá na inzulín a na jídlo někde na ostrově ve středozemí, po tom co jste ho vypyplali z poruchy nervové centrály a obrny víček (Vzpomínka na jeho otce, pokaždé maminku kopal, jedno jaké dítě zrovna čekala, ale Pája ten na tom bude a je bit celý život. To vás taky pak potěší, když bráchové řeknou, že můj táta, byl i jejich táta. Nebo od toho svýho znají jen bití a samí zlo :'( Ale od toho mýho znají lásku a to byl jejich táta a byl, vždyt je vychoval, jako by byli jeho. A já můžu říct, že jo, nebyl jen můj, ale náš!!! A měl ještě syna, o kterého se nemohl starat, protože odjel s jeho matkou do Německa, ale jsme v kontaktu a byl i s tátou a tatka za ním i jezdil :). Ono i když táta by mě nikdy nemohl zapřít, nebo tak jak já se potatila, tak asi žádná dcera ani syn. Mám i jeho chůzy tučnáka a křiví prsty na nohou, ale mám aspon ty krásné bulvy až na barvu, on je měl poměnkoví a já jen modrošedý. A hlavně mám jeho zlozvyky, utěrkou utřít zrovna něco vylitýho na podlahu v kuchyni. Maminka naposledy dostala záchvat smíchu, prý ted přesně jak táta :) Tak kdyby mi řekli, že táta není můj, ale že mám jiného, tak možná bych chtěla ze zvědavosti jen vědět, jak vypadá, ale opravila bych každého!!! Je můj táta! Dal mi do života lásku a péči, dal mi kus sebe, když mě už v 5letech aniž bych uměla nějak počítat, naučil triumfovat v žolíkách ;) a vychovává mě, dává mi lásku, je to můj táta! Není táta ten co splodí, ale ten co má o své děti zájem, i kdyby s nimi nežil, ale přijel se podívat, něco vysvětlil a poradil i naučil. Ale mě splodil i vychoval! Přála bych sourozencům, kdyby mohli říct, že měli dva táty :) Ale maminka ta je opravdu jen jedna, i když jsou takové co odhodí dítě někam na ulici, nebo do popelnice, to nepochopim, a spousta matek mi dá za pravdu (i když já jí ještě sama nejsem). Ale když někoho maličkého nosíte pod srdcem, jak ho můžete mít potom vůbec tu sílu odhodit do škarpy? Jo nezvládáte to kvůli všeličemu, nebo víte, že mu nebude moct dát plnou péči, tak dobře, když už jste se nerozhodly na začátku, nebo to nestihli dát pryč (Sice já bych to neudělala, ani kdyby mi mělo snad být 15let a věděla bych, že mě maminka doma přizabije, ale každý má svou vnitřní sílu.) Proč místo škarpy jste raději, nedali dítě k adopci? Stejně takhle se ho už navždy vzdáváte, tak ho jen rovnou dejte do rukou, v kterých se může cítit bezpečně, vždyt nikdo si na vás nebude tak ukazovat prsty: "To je ona, co dala dítě k adopci!" , jako když budou ukazovat prsty: "To je ona, co pohodila dítě do škarpy!" Ale to jsem zase trochu mimo, omlouvám se, nechala jsem se unést, nejde mi net, tak se rozepisuji trochu a nakukuju do všech svých myšlenek, vzpomínek a nadějí. Tak abych se vrátila, maminka je velmi silná žena a dokáže dát tolik lásky a já vím, že ona to cítí, ale dává mi to jen maličko na vědomí, ale ona to ví a já vím, že ona to ví. Už jste někdy cítili, že něco brzy přijde, že se něco stane a vraceli se domů, plný zvláštních tísnivých pocitů ? Nepřeju vám nikomu tohle zažít, i když si to prožijeme úplně všichni! Každý den se modlim, aby Bůh dal a bylo vše úplně jináč, hlavně at nemá ty bolesti, které tuto nemoc a hlavně její konec doprovází! A každý den se ptám, proč né já? Víte, ona i Lady je divná, taková zvláštní a nevim proč, se nemůžu zbavit pocitu, že se mi zase brzy život otočí o 260° a zase se mi něco hluboko zapíše do paměti a hlavně do srdce! Život je krásnej a dokáže vám dát spostu krásných a kladných podnětů, ale takovéto podněty berou opravdu chut, tenhle život vůbec prožít. Když já se těžko srovnávám se ztrátou těch nejbližších. Víte, ani ještě s tátovou smrtí po 4 letech nejsem smířená. Spíš naopak, čím dýl to je, tím víc trpím, vzpomínám a uvědomuju si, že to už s tátou neprožiju :(, že mě už nikdy neobejme, a nebude říkat: "Ale no pššššt! Jéé jéé jé" a pohupovat se mnou. Já nechci zase cítit a vědět, že to už nezažiju a chci, aby se maminka dožila vnoučat! Chtěla bych jí udělat babičkou, i když jí je, ale né tak, jak by měla :( Život je komická chra s vrženými kostky a nikdy nevíte, co vám padne! Nechci lítost pro sebe, ani maminku, jen jsem měla potřebu se vyzpovídat a ani nevim, jestli to vůbec zveřejnim. Nemám totiž nikoho, kdo by se se mnou o to podělil, ale stejně ted nebudu mít ani tolik času na net a doufám, že mě pochopíte! Ale maminku mám opravdu jen jednu! PS: Ona zase začala zvracet, jako před rokem :( a snaží se to skrýt, ale neskryje to a ani to její vědění a smíření se s tím faktem :( Ale já se s tím nikdy nehodlám smířit!!!! A prosím boha: "Vyleč ji a vem si mě, i když zase, maminka si asi víc zaslouží ráj, jak já, tak dej, at můžu jít ve stejnou chvíli, já to vážně nezvládnu, už ted to nezvládám :'("
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 j-vip j-vip | E-mail | Web | 19. prosince 2009 v 15:59 | Reagovat

Loli^^

2 Minako Minako | Web | 23. prosince 2009 v 19:39 | Reagovat

kujééém moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

KLIK


POMOŽTE TÉŽ!!!